Sezóna starých mistrů a mistryň je rozprostřena v podstatě do celého kalendářního roku a po obou březích Atlantiku. Zimní měsíce patří většinou newyorskému trhu, počátkem letních prázdnin se milovníci tzv. západního umění od raného středověku po polovinu 19. století sjíždějí již po dekády do Londýna. Hlavní hybatelé současného druhotného obchodu s uměním, aukční domy Christie’s a Sotheby’s, mají na nabídku nejkvalitnějších obrazů, soch, prací na papíře či starých tisků v podstatě monopol, nicméně důstojně jim sekunduje svou menší staromistrovskou přehlídkou společnost Bonhams.

Christie’s: rekordní portréty a přehlídka žánrů

Letos se nejatraktivnější podniky pořádaly na přelomu června a července. U Christie’s se pyšnili souhrnným obratem téměř 39 milionů liber za titulní část aukce, pořádanou v úterý 30. června. Oproti loňskému ohromnému úspěchu šlo sice o pokles o 16 milionů, ale tehdejší výsledkovou listinu táhl v podstatě jediný hvězdný obraz, nevídaný Canaletto za téměř 32 milionů liber. Letošní prodejní výsledky byly sice skromnější, zato mnohem pestřejší. A také rekordní.

Thomas Lawrence: Podobizna Arthura Wellesleye, vévody z Wellingtonu, 1821,
olej na plátně, 76,6 x 64,4 cm,
Christie’s London 30. 6. 2026
konečná cena: 9 670 000 GBP

Z titulu vítězky večera se těšila perla britské portrétní školy a ostrovní vojenské historie, malba od klasika Thomase Lawrence (1769–1830). Podobizna Arthura Wellesleye, vévody z Wellingtonu, zachycovala tzv. Železného vévodu (Iron Duke), vítěze nad Napoleonem u Waterloo, ve věku jednapadesáti let, v nejreprezentativnější podobě, v civilním odění a s insigniemi řádu Zlatého rouna.

Privátní objednávka samotného portrétovaného prošla několika exkluzivními šlechtickými sbírkami, prodejní záznamy evidovaly do začátku červnové licitace dvě transakce. V roce 1939 stálo plátno 1 100 zlatých guineí (přibližný ekvivalent k libře), před necelými dvaceti lety, v listopadu 2006, bezmála 2,1 milionu liber (Christie's). Tehdy šlo o téměř pětinásobný nárůst oproti předaukčním odhadům. Pověst autorova rekordního díla se promítla také do momentální cenotvorby, podpořené ještě nedávnou akvizicí jiného Lawrencova proslulého obrazu do fondů britské National Gallery za 9,3 milionu liber. Konečných téměř 9,7 milionu liber za Vévodu z Wellingtonu posunulo malířův dražební horizont zase o něco dále.

Adélaide Labille-Guiard: Podobizna markýzy Marie-Thérèse-Odile de la Valette, 1787,
olej na plátně, 99,8 x 81,2 cm,
Christie’s London 30. 6. 2026
konečná cena: 1 117 600 GBP

Dařilo se také portrétistce, tentokrát o generaci starší francouzské mistryni. Dílo malířky a kreslířky Adélaïde Labille-Guiard (1749–1803) objevují odborníci i sběratelské kruhy teprve postupně, na větší sólo výstavu nebo souborný katalog se stále čeká. Každá význačnější položka na trhu tak má slibný potenciál. Beze zbytku jej naplnila metrová Podobizna markýzy Marie-Thérèse-Odile de la Valette hrající na harfu, zakázková práce z roku 1786. Modelce bylo tehdy kolem pětadvaceti let, autorce necelý čtyřicet. Tehdy byla již v kategorii ženských umělkyň etablovanou výtvarnicí, členkou francouzské Královské akademie – mimochodem přijatou ve stejný den jako její konkurentka, asi nejslavnější mistryně nového věku Elizabeth Vigée Le Brun –, nositelkou dvorského titulu Peintre des Mesdames a majitelkou stálého apartmá v Louvru.

Spolu s miniaturami a komorními pastely byly její doménou polopostavy šlechtičen a členek královského rodu s dětmi nebo domácími mazlíčky. Činorodá Labille-Guiard se věnovala také výuce kresby a malby, tedy pouze v omezených žánrech, které byly dívkám a ženám povoleny. Stylizovaná a zároveň uvolněná Podobizna markýzy de la Valette byla poprvé představena na pařížském Salonu hned v roce 1787, jen rok před tragickým skonem portrétované dámy ve francouzských koloniích, po útoku pirátů v Karibiku. Obraz se setkal s příznivou odezvou a spolu s dalšími osmi plátny vynesl autorce povýšení na Peintre de ces Princesses. Před několik týdny se v Londýně spekulovalo o prodejní ceně kolem půl milionu liber. Sběratelé a sběratelky se však rozhodli přihazovat až bohatě nad jeden milion liber, nový autorčin dražební rekord a více než dvojnásobek starších výsledků.

Antonie Brandeisová: Rio della Sensa - Benátky, 
olej na plátně, 77 x 64 cm,
Christie’s London 1. 7. 2026
konečná cena: 25 400 GBP

Následující přehlídka krajin, zátiší či figurálních scén, konaná o den později, ve středu 1. července, vynesla aukční síni Christie’s bezmála 6,3 milionu liber. Mezi dvěma stovkami položek se neztratila stálice staromistrovských výběrů, česko-italská vedutistka Antonie Brandeisová neboli Antonietta Brandeis. Každoročně bývají na světových trzích k mání desítky jejích pohledů na benátské památky a městská zákoutí, ty nejžádanější a nejrozměrnější již stály i stovky tisíc dolarů. Nejpočetnější jsou však komornější formáty za nižší desítky tisíc dolarů, eur či liber.

To byl případ i předkládaného plátna s gondolami na Rio della Sensa v benátské čtvrti Cannaregio. Brandeisová na něm precizně zachytila například středověký Palazzo Tintoretto, dodnes stojící dům zcela vpravo s bohatě zdobenou fasádou a balkony. Půvabný výjev se do Británie dostal patrně obvyklou cestou, jako suvenýr na tzv. Grand Tour po jižní Evropě a zejména italských městech, kterou anglická nobilita pravidelně podstupovala od druhé poloviny 19. století. Konečných více než 25 tisíc liber mírně překvapilo a zůstavilo autorčin letošní aukční primát. V celkových prodejích děl Antonie Brandeisové jde spíše o lepší průměr.

 
Václav Hollar: Vasum ceramicum - Ulita, kolem 1645,
lept na papíře, 10 x 11,6 cm,
Christie’s London 7. 7. 2026
konečná cena: 13 970 GBP

S drobnou českou stopou se kupující mohli setkat ještě o týden později, kdy se pod kladívkem ocitla nabídka staré grafiky. Loňské a předloňské tematické ročníky u Christie’s opanoval postupný rozprodej sbírky Samuela Josefowitze, ve své době nejpovolanějšího experta na Rembrandtovy rytiny. Letošní výběr se vrátil k širokému portfoliu uměleckých období a autorů, včetně pěkného souboru šesti prací Václava Hollara. Díky svému zahraničnímu, především anglickému angažmá bývá na ostrovním trhu poměrně hojně dostupným grafikem, mezi nežádanější se řadí kvalitní lepty se zajímavou proveniencí. Jeden velmi dobře zachovaný list z cyklu Ulit a mušlí se objevil v Londýně za nejnižší tisíce liber. Motivační cenu společně s pořadateli nasadil majitel či majitelka ze Švýcarska. Publikum zareagovalo a lept s názvem Vasum ceramicum, pojmenovaném po mořském plži z tropického Indo-pacifiku, vyneslo bohatě nad pětinásobek, konečných bezmála 14 tisíc liber. Částka patří k jedněm z nejvyšších sum, vydaných za Hollarovo přírodovědné zátiší.

Václav Hollar: Mrtvý krtek, 1646,
lept na papíře, 7,2 x 14,1 cm,
Christie’s London 7. 7. 2026
konečná cena: 5 334 GBP

O něco dostupnější se ukázal být Mrtvý krtek z téhož anglického období, tentokrát z pozůstalosti nedávno zesnulého londýnského galeristy a obchodníka Christophera Mendeze, odborníka na staré mistry (přes 5 tisíc liber).

Sotheby's: z mramoru přes sádru do bronzu

Auguste-Jean-Marie Carbonneaux: Láokoón, 1817,
bronz, 234 x 163 cm,
Sotheby’s London 1. 7. 2026
konečná cena: 13 620 000 GBP

Konkurenti ze společnosti Sotheby's vytáhli své pořadatelské trumfy v podobě ikonických jmen nebo artefaktů. Již dlouho před termínem licitace se v médiích hovořilo o výjimečné položce, jíž aukční síň vyčlenila samostatné dražební okno hned ve středu 1. července večer. Ta měla milionové ambice a kvůli svým rozměrům a váze nemohla být v sále na New Bond street ani fyzicky přítomna.

Dvouapůlmetrový bronz, tzv. Hamiltonův Láokoón, byl od doby vzniku v roce 1817 bytostně spjatý s britskou výtvarnou tradicí a jako špičkový umělecký výtvor se zajímavými osudy byl veleben již dvě staletí. Mramorový originál vrcholně antického sousoší homérovské tragédie byl nalezen v římských vykopávkách v roce 1506 a z dějin umění, teoretických i praktických, již nikdy nezmizel. V papežských sbírkách, dnes ve Vatikánských muzeích, zůstal dodnes a stejně tak dlouho vzbuzoval touhu pořídit jeho kopii.

Sousoší Láokoón a synové, asi 40-30 před n. l.,
mramor, 208 x 163 x 112 cm,
Musei Vaticani, inv. č. 1059

Tzv. Hamiltonův Láokoón, pojmenovaný po jednom z vlastníků, je jedním ze čtyř velikostně identických odlitků a zároveň je unikátním novoklasicistním bronzem. Francouzský sochař Auguste-Jean-Marie Carbonneaux (1790-1843) zhotovil monumentální kus na zakázku v roce 1817 za tehdy astronomických dva tisíce liber pomocí sádrového modelu, otisknutého přímo z mramorového originálu, a záhy po osazení na místo ve Fonthill Abbey vzbudil v britském království senzaci. O značený kus se čtyři přihazující přetahovali více než čtvrt hodiny, než padlo překvapivých 13,6 milionu liber, šestinásobek katalogových odhadů.

Bronzovému Láokoóntovi tím také náleží titul druhé nejdražší staromistrovské sochy na druhotném trhu s uměním. Nedostižnou jedničkou asi ještě dlouho zůstane metrový Bakchant nesoucí glób od rudolfínského sochaře Adriana de Vriese za 27,9 milionu dolarů (Christie's New York, 2014), dnes ozdoba expozice v Rijksmuseu. Výsledek z před pár týdnů by si po cenovém přepočtu mohl být blízký s jinou exkluzivní položkou, mramorovými Třemi Gráciemi od Antonia Canovy (7,6 milionu liber). Před dvaatřiceti lety, v roce 1994, však šlo o napínavou finanční přetahovanou mimo dražební pultík se šťastnějším koncem pro Victoria and Albert Museum. Bezedné petrodolary Gettyho Musea nakonec pomohla přeplatit i britská veřejnost.

Rembrandt Harmensz. van Rijn: Nechte maličkých přijít ke mně, kolem 1627,
olej na plátně, 103,5 x 86 cm,
Sotheby’s London 1. 7. 2026
konečná cena: 8 000 000 GBP

Highlightem souborné části byl u Sotheby's nově identifikovaný Rembrandt (1606-1699). Na celkovém obratu večera se podílel téměř čtvrtinou, konkrétně osmi miliony liber. Metrové plátno s mnohofigurální kompozicí zpodobovalo známý biblický výrok Nechte maličkých přijít ke mně. Jako druhořadý kus v neošetřeném technickém stavu si jej poslední majitel pořídil před dvanácti lety u kolínské aukční síně Lempertz. Autorství se připisovalo anonymnímu malíři nizozemské školy s datací kolem poloviny 17. století. Takovémuto dobrozdání odpovídala i cena 1,5 milionu eur. Vlastník svému akvizičnímu instinktu věřil, obraz nechal odborně zrestaurovat a prozkoumat. Rembrandtologové záhy zajásali nad objevem dlouho ztraceného nedokončeného díla z autorových začátků v Leidenu, kolem roku 1627. Výjimečně ocenili zejména horní třetinu obrazu, do níž malíř vtělil obličeje svých blízkých, včetně autoportrétu jako dvacátníka. V zajímavém katalogovém hesle k položce experti zrekonstruovali celou řadu Rembrandtových rodinných modelů a inspirací. První červencovou středu stálo plátno přesně osm milionů liber.