Viktor Pivovarov

...

Často pracujete v celých cyklech. Vznikají postupně, obraz po obrazu, nebo máte vše rozmyšleno předem?
Od začátku vytvářím cyklus, až když ho mám celý ve skicáku, začnu malovat. Ty cykly jsou různé, některé mají i přesný řád, jak mají jít obrazy po sobě. V cyklu Jedlíci citronu jsou vazby mezi obrazy volnější a v instalaci je můžu jakkoli měnit. Cyklus se skládá z velmi různorodých obrazů. Celek se trošku podobá současnému románu, kde muže být detektivka, milostné dopisy, vědecký traktát nebo deníkové zápisky.

Prodal byste třeba jen jeden obraz z cyklu?
Težko to snáším. Je to jako básnická skladba, jednotlivé části patří k sobě, tvoří celek.

Je pro vás jednodušší prodat obrazy tady nebo v Rusku?
Tady skoro neprodávám a chápu to, protože tady kupují obrazy hlavně lidé, kteří sbírají české umělce a vytvářejí si ucelené kolekce českého umění. A tam já nepasuji. Samozřejmě mohou existovat cvoci, ale zatím jsem na ně nenarazil.

Jako domácí výtvarník jste vnímán spíše v Praze nebo v Moskvě?
Jako domácí umělec jsem vnímán samozrejmě v Moskvě. V Praze je to tak půl na půl. Měl jsem řadu výstav, jistě tou největší byla výstava v Rudolfinu v roce 1996 a nemůžu si stěžovat na nezájem sdělovacích prostredků, ale zároveň se cítím být bílou vránou.

...

Krištof Kintera

...

Záleží ti na tom, kdo vlastní tvoje díla? Máš pocit zadostiučinění, když tě koupí třeba
manželé Rubellovi?
Tak Rubellovi zrovna jo, protože to je dobrá sbírka, o kterou je postaráno a je veřejně přístupná. Jsem vždycky rád, když ta díla žijí dál, protože některé věci končí v soukromých
sbírkách a tam nikdy nemáš jistotu, co s tím bude, jestli to nebude stát jako dekorace u kulečníku, z toho bych asi radost neměl. Taky s tím může majitel zažívat pěkné chvilky,
ale je fajn, když to vidí víc lidí. Ale já si ty kupující nelustruji. I když jsem se s tím musel taky chvíli vyrovnávat.

A loučíš se s díly těžko?
Ani ne, protože je mám vetšinou zmultiplované, takže v tomto ohledu je to bezbolestná záležitost. Kdyby byl ten Prevít, co buší hlavou do zdi, jen jeden, tak by byl naprosto
neprodejný, jeho hodnota je pro me nevyčíslitelná. Mně ten multipl nepřijde jako nějaký přešlap, naopak, ta věc je holt naklonovaná, samozřejmě v limitované edici. Vetšinou
mám výstavní kopii, ta je neprodejná, plus edice třech až sedmi kusů. Prevít už zbývá jen jeden. To dílo se oficiálně jmenuje Revoluce, ale já mu říkám Prevít.

...

A prodal se nějaký Prevít tady v Česku?
Ne, je to poměrně smutné, ale skoro všechno jde ven.

...

Ján Mančuška

...

Znáte své sběratele, zajímá vás, u koho vaše dílo skončí?
S některými se znám. Někteří jsou skvělí, s jinými bych se klidně nemusel vůbec potkat. Několikrát jsem instaloval věci přímo ve sbírkách a to byl docela zvláštní zážitek. Člověk
zjistí, že jak jednou dá nějakou věc z ruky, naprosto se promění její status. Podle mě přestane být uměním a stane se – tak tomu aspon říkám – kulturním sedimentem, tím, co z toho uměleckého díla zbylo.

Prodal jste někdy něco tady v Česku?
První věci jsem prodal Karlu Tutschovi, dost obrazů Richardu Adamovi, který mi párkrát hodně pomohl, když jsem neměl prachy, a pak ještě několika dalším sběratelům. Alberto di Stefano, majitel Futury, si například koupil Prostor za zdí z prvního finále Chalupeckého ceny. Karel Tutsch byl pro mě hodně důležitý. Měl jsem u něj svoji první samostatnou výstavu a pak pravidelně další. Vždycky mě překvapil, jak přesně vnímal umění. A to byl generačně
úplně jinde.

...

Více o knize rozhovorů Pořád něco si přečtete zde, objednat ji lze zde.