Na první pohled je to modelová matematická úloha na nepřímou úměrnost. Čím menší dílo, tím vyšší cena. V následujícím žebříčku pěti nejdražších prodejů se centimetry ubírají, naopak vydávané dolary či eura raketově rostou. Zdánlivě nelogické. To by však autorem uměleckých děl nesměl být průkopník sochařské moderny a mistr elementarismu Constantin Brancusi (1876–1957) a prodávajícími a kupujícími především Američané. Zámořští sběratelé a sběratelky, tehdejší i současní, totiž stojí za přelomovou cenotvorbou, již umělcova tvorba za sto let urazila. Od ateliérových nákupů u téměř neznámého avantgardisty ještě před první světovou válkou po absolutní dražební rekord ve výši 107 milionů dolarů v květnu 2026. Turbulentním vývojem prošly také kritické názory na sochařovo výtvarné pojetí, které se vepsaly do učebnic dějin umění jako soudní spor Brancusi vs. United States. V autorově zajímavém životopise se mihla také česká stopa.

Letos 150. výročí narození,
příští rok 70. výročí úmrtí

Autoportrét v ateliéru na Montparnassu. Zdroj: Succession Brancusi

Budoucí modernista světového významu pocházel z velmi skromných poměrů. Narodil se v roce 1876 do pastevecké rodiny v rumunských Jižních Karpatech, tzv. Transylvánských Alpách, tehdy ještě součásti osmanské říše. Vyučil se uměleckým truhlářem a v dalším sochařském studiu pokračoval na umělecko-průmyslové škole v Bukurešti. V roce 1903 se rozhodl odejít do Paříže. Podle pozdějších vyprávění absolvoval cestu přes Vídeň a Mnichov pěšky a trvala mu řadu týdnů.

Spolu se studiem na známé pařížské École des Beaux-Arts mu nejvíce tvůrčích impulzů přinesla praxe v ateliéru Augusta Rodina v roce 1907. Obdivoval jeho práci s materiálem, seznámil se s principem sochařského fragmentu, vstřebával dobové motivy a náměty, přesto po několika měsících z mistrovské dílny odešel. Brancusimu bylo třicet let a chtěl si zformovat vlastní umělecký postoj. Toto své rozhodnutí později okomentoval slovy, že pod mohutnými stromy nikdy nic nevyroste.

Experimentoval s redukcí formy a oproštěním tvaru od mimetických hodnot, hledal harmonii v přirozených liniích a základních tělesech. Tíhl jak ke svým kořenům lidového řezbáře, tak k primitivistické estetice nově objevovaných afrických, polynéských nebo starověkých kykladských kultur. Pozdější kritici překřtili Brancusiho na radikálního abstrakcionistu, on sám se však považoval spíše za umělce, který se jen snaží zachytit opravdovou podstatu viděného a cítěného.

Premiéra v Paříži, Americe a Praze:
od výsměchu k obdivu

Svou poměrně bohatou výstavní historii zahájil účastí na velkých přehlídkách v roce 1913, na pařížském Salonu nezávislých (Salon des Indépendants) a zejména klíčové tzv. Armory Show ve Spojených státech. Vůbec první velká prezentace předválečných avantgard, postimpresionismu, fauvismu nebo kubismu, v New Yorku a posléze Chicagu a Bostonu otevřela Američanům oči, dveře a peněženky směrem k evropské moderně. Rumunský Francouz Constantin Brancusi  byl jedním z přibližně tří stovek vystavených autorů, přesto za Atlantikem výrazně upoutal.

List z katalogu k výstavě Moderní umění, pořádané SVU Mánes v Praze v roce 1914. Constantin Brancusi byl zastoupen pěti pracemi včetně dnes slavné Spící múzy nebo Polibku.
Zdroj: https://databazevystav.udu.cas.cz

O necelý rok později se pětice jeho děl, včetně dnes ikonické Spící múzy (Usnuvší musa), představila také na důležité výstavě Moderního umění v Praze. V dobovém katalogu byl uváděn jako Rumun, nicméně patřil do výběru nejsoučasnějších francouzských trendů, které oslovily publikum v mánesáckém pavilonu v Kinského zahradě na jaře roku 1914.

Skandály s obscéností a případ Brancusi vs. Spojené státy

Období první světové války prožil v ústraní svého ateliéru a rozvíjel již dříve promýšlené artefakty, veřejnosti se připomněl velkým skandálem, tzv. cause célébre, z roku 1920. Divácké pozdvižení, vedoucí až k odstranění sochy z expozice, vyvolala bronzová plastika Princezna X (Princesse X). Drobný objekt ve vysokém lesku pocházel z roku 1916 a například předchozí výstavou v New Yorku prošel bez povšimnutí. Na tradičním pařížském Salonu nezávislých se však patrně i kvůli speciálně nasměrované instalaci stal okamžitě terčem kritiky za obscénost a provokaci.

Constantin Brancusi: Princezna X, pozdější odlitek (2016). Zdroj: Kasmin Gallery, NY.

Spíš než ladně nachýlenou ženskou bustu s vyškrabávanými vlasy asocioval bronzový odlitek masivní falus. Brancusiho ideovou modelkou nicméně opravdu byla francouzská dáma, vlivná kulturní, intelektuální a uměnímilovná osobnost tehdejší Paříže, princezna Marie Bonaparte, praneteř císaře Napoleona. Ani tyto argumenty však pořadatele Salonu neobměkčily a plastika musela z přehlídky okamžitě zmizet.

Constantin Brancusi: Pták v prostoru, 1926. Dobový snímek od majitele díla, fotografa a propagátora evropské moderny ve Spojených státech Edwarda Steichena. Originál je dnes ve sbírkách Seattle Museum of Art.

Neplánovaným hlavním protagonistou další celospolečenské aféry se nekonfliktní a skromně žijící sochař stal o šest let později. Původně ryze obchodní problém s celními poplatky přerostl do nebývalých rozměrů a do dějin světové moderny vešel pod názvem Brancusi versus stát, nebo v dobové slovníku The Brancusi Brawl.

V roce 1926 si americký fotograf a velký propagátor evropské avantgardy Edward Steichen nechal z Paříže do New Yorku dovézt soubor uměleckých děl, mezi nimi také Brancusiho metrovou plastiku Pták v prostoru (Oiseau dans l'espace). Za bronzovou variantu zaplatil tehdy 600 amerických dolarů. V docích však byl náklad zabaven a adresátovi vyměřen nedoplatek na dovozních poplatcích ve výši čtyřiceti procent. Celníci totiž abstraktní objekt na podstavci vyhodnotili jako spotřební zboží z kovového materiálu a zařadili jej do kolonky kuchyňské náčiní a zdravotnické pomůcky podle platného tzv. Tariff Act z roku 1922.

Novinové reportáže ke kauza Brancusi vs United States, v níž se hledala definice umění.
Časopis America 13. března 1927. Zdroj: MoMA

Sběratel Steichen obratem kontroval, že Pták v prostoru je originální umělecké dílo, na něž se žádné clo nevztahuje. Totéž stanovisko hlasitě zastával i Marcel Duchamp, jenž se do sporu vložil z pozice pořadatele newyorské výstavy, na níž měla být Brancusiho socha brzy představena. Rok trvající pří se zabýval vrchní US Customs Court a obžaloba i obhajoba se potýkaly nad definicí, co je a co není umění. Pečlivě zdokumentovaná argumentace a dochované novinové reportáže přinesly spoustu zábavných otázek, zda výtvarně pojatý pták musí mít křídla, peří a zobák nebo nakolik se finální dílo musí podobat svému reálnému předobrazu.

Americká veřejnost stranila spíše konzervativním názorům a objektu přezdívala složený deštník, nakloněný nezralý banán nebo bílý doutník. Soudce přesvědčila až výpověď jednoho renomovaného kritika, že bronzový Pták v prostoru „navozuje dojem letu, rychlosti, ladnosti, krásy a síly, jak to mají jen ptáci“. Definitivní verdikt padl v listopadu 1928 a dílo Constantina Brancusiho bylo prohlášeno za umění. Sám autor se v případu osobně neangažoval a osobně nechápal, proč je kolem toho tolik povyku. Vždyť je zřejmé, že už dávno netvořím akademicky, doplnil krátce po skončení procesu lakonicky.

Pohled do nové instalace Brancusiho ateliéru od architekta Renza Piana (1997). Dnes je součástí komplexu Centre Georges Pompidou v Paříži. Zdroj: Centre Pompidou

Duchovní i hmotný odkaz a peripetie s odlitky

Následující dekády pracoval ve svém pařížském ateliéru, zajížděl ale pravidelně také do rodného Rumunska, kde koncem 30. let realizoval památník padlým z první světové války, Stůl ticha, Bránu polibků a Nekonečný sloup, dnes pod ochranou Unesco. V roce 1952 se stal francouzským občanem, zemřel v roce 1957 v jednaosmdesáti letech.

Jako svobodný a bezdětný odkázal vybavení ateliéru s částí umělecké pozůstalosti francouzskému státu, který jej poprvé zrekonstruoval v roce 1962 v Musée National d'Art Moderne. Současnou zmodernizovanou podobu mu vtiskl slavný architekt Renzo Piano a od roku 1997 je součástí expozičního komplexu Centre Pompidou. Hmotný odkaz včetně řady posmrtných odlitků zůstal ve správě jeho blízkých přátel, rumunských imigrantů a umělců. Brancusiho francouzské dědictví po jejich skonu v 90. letech převzal jeho synovec.

Na americkém trhu, pro obdivovatele sochařových realizací jednoznačně dominujícím, jej po léta zastupovala prestižní newyorská Paul Kasmin Gallery. Péči o jeho současný odkaz před několika týdny převzala globálně vlivná Pace Gallery a v návaznosti na Brancusiho letošní jubileum, a příští rok 70. výročí úmrtí, chystá velkou výstavu v Londýně a vyhlíží také výrazný cenový růst například pozdějších bronzových odlitků. Podle odborníků si aktuální správci budou muset pohlídat zejména legislativu, neboť dle dostupných informací sám autor nesvolil k dodatečnému rozmnožování svých prací. Na primárním trhu se nicméně čas od času několik soch s podstatně pozdější datací objevuje.

Pohled od výstavy Constantin Brancusi, která právě probíhá v Neue Nationalgalerie v Berlíně.
Zdroj: Neue Nationalgalerie – Staatliche Museen zu Berlin.

Návštěvníci se s tvorbou Constantina Brancusiho mohou nejblíže setkat v těchto dnech v berlínské Neue Nationalgalerie, která až do letošního srpna hostí velkou retrospektivu se dvěma desítkami exponátů, sbírkových předmětů a archiválií. Pořadatelům se podařilo díky spolupráci s francouzským Centre Pompidou převézt i část umělcova ateliéru, vůbec poprvé ve výstavní historii. O Brancusiho zajímavých setkáních, blízkých i vzdálenějších, s českým výtvarným prostředím psalo březnové číslo časopisu Art and Antiques.

Obrazový doprovod k článku Evy Skopalové Brancusi vpletený do českého umění, který vyšel v březnu 2026 v časopise Art and antiques. List z Revue Devětsil (1929).

TOP 5 nejdražších soch Constantina Brancusiho na světových aukcích

1/ Danaide (Danaovna), 1913

Constantin Brancusi: Danaovna, 1913,
patiovaný zlacený bronz, v. 27,1 cm (bez podstavce), 
Christie's New York 18. 5. 2026
konečná cena: 107 585 000 USD (vč. provize)

V aktuální prodejní jedničce se sešlo hned několik favorizujících momentů. Drobný, 27 centimetrů vysoký patinovaný bronz se zlacením pocházel ze sochařova formativního období těsně před první světovou válkou, byl součástí vůbec první sólo přehlídky v New Yorku v roce 1914, odkud jej zakoupila vlivná sběratelka Agnes Meyer, a honosil se titulem svého času nejúspěšnější vydražené sochy v historii. Hlava bájné dcery starořeckého krále Danaa totiž přešla v roce 2002 do sbírky amerického mediálního magnáta a byznysmena Samuela Irvinga (S. I.) Newhouse Jr. za 18,2 milionů dolarů, tehdy nevídanou sumu.

Na různých podobách Danaoven pracoval Brancusi i soustavně od konce nultých let, posouval se od figurativních bust v pískovci až k elementárním tvarům v mramoru. Právě kamenná definitiva z roku 1913 posloužila jako model pro v polovině května nabízený bronzový odlitek. Experti napočítali celkem šest dochovaných Danaoven, pokaždé s odlišnou povrchovou úpravou. Výrazné zlacení použil umělec jen na dvou exemplářích: tomto a exponátu ze Centre Pompidou.

Setkání s uměnímilovnou mecenáškou, aktivistkou a novinářkou Agnes Meyer bylo pro rumunsko-francouzského modernistu Brancusiho klíčové. Bohatá sběratelka se pro jeho pionýrské dílo nadchla v samých začátcích, osobně přesvědčila k akvizicím další zájemce z nejvyšších pater americké společnosti, pravidelně dojížděla do jeho pařížské sochařské dílny. Oblíbená Danaovna zůstala v rodinném dědictví téměř devadesát let, až do roku 2002.

Filmová herečka Nicole Kidman v propagačním klipu k aukci Danaovny v květnu 2026
Zdroj: Christie's

Její teprve druhý majitel, S.I. Newhouse, zemřel v roce 2017, letos v květnu u Christe's probíhalo již čtvrté kolo rozprodeje jeho bohaté umělecké sbírky. Šestnáct vybraných položek vyneslo přes 630 milionů dolarů, v čele s unikátním velkým obrazem Jacksona Pollocka za astronomických 181,2 milionů dolarů. Předaukční odhad za Danaovnu se pohyboval kolem sta milionů, pořadatelé k propagační kampani přizvali hollywoodskou hereckou hvězdu Nicole Kidman. Brancusiho bronz nakonec poskočil z 82 na 107,6 milionu dolarů včetně provize a stal se druhou nejdražší sochou v historii. Nesesaditelný je již jedenáct let L'homme au doigt (Ukazující muž) švýcarsko-francouzského klasika Alberta Giacomettiho (141,3 milionů dolarů, Christie's New York).

2/ La Jeune Fille Sophistiquée - portrait de Nancy Cunard (Sofistikovaná dívka), 1928/32

Constantin Brancusi: Sofistikovaná dívka (Podobizna Nancy Cunard), 1928/32, l
eštěný bronz, mramor, 1/1, v. 80 cm (celkem),
Christie's New York 15. 5. 2018
konečná cena: 71 187 500 USD (vč. provize)

Americká provenience, byť mnohem pozdější, hrála důležitou roli také u současné aukční dvojky. Abstrahovaná hlava mladé ženy vznikla jako model v roce 1928, do bronzu ji Brancusi nechal odlít o čtyři roky později. Unikátní kus vyleštil do vysokého lesku a opatřil originálním mramorovým podstavcem. Na přehlídkách byla socha vystavována pod původním názvem Sofistikovaná dívka, až o několik let později se doplnila autorova múzická inspirace, o níž mimochodem ani sama modelka netušila. Brancusi do své práce otiskl dojem z přátelského setkávání s tehdejší divou uměleckých kruhů z tzv. années folles, uvolněných dvacátých let, britskou kráskou Nancy Cunard. Půlmetrový bronz zůstal v sochařově ateliéru až do poloviny 50. let, kdy jej přímo na Montparnassu zakoupil americký podnikatel Frederick Stafford, sám židovský emigrant z Rumunska, pro svou novomanželku, pozdější známou sběratelku Elizabeth Stafford. V roce 1955 stála pět tisíc tehdejších dolarů. Nepřehlédnutelná socha se stala ozdobou vůbec první velké retrospektivy Constantina Brancusiho, tehdy devětasedmdesátiletého umělce, v Guggenheimově muzeu. Stejně tak kralovala pozůstalostnímu rozprodeji exkluzivní kolekce paní Stafford v roce 2018, za tehdy rekordních více než 71 milionů dolarů.

3/ La Muse Endormie (Spící múza), 1913

Constantin Brancusi: Spící múza, 1913,
patinovaný zlacený bronz, d. 26,7 cm,
Christie's New York 15. 5. 2017
konečná cena: 57 367 500 USD (vč. provize)

Sochař se ke svým stěžejním opusům vracel v průběhu kariéry opakovaně, rozpracovával jednotlivé motivy nebo přetesával již hotové kusy. Jedna z nejznámějších realizací, Spící múza, si prošla právě takovým procesem hledání. Ještě v nultých letech vytvořil Brancusi několik hliněných skic, následovala dnes ztracená varianta v kameni. Kolem roku 1909 nebo 1910 finalizoval solitérní protáhlou hlavu s jemně naznačenými obličejovými rysy v mramoru, poprvé ve vodorovné poloze. Z této definitivy pak sejmul sádrový otisk, který nechal v roce 1913 odlít. Tentýž pracovní model byl s největší pravděpodobností oním dílem, vystaveným v Praze v roce 1914.

Odborná literatura dohledala šest exemplářů Spící múzy, v různých podobách patinování a barvení, a hned čtyři verze se prodaly do Spojených států. V minimálně jednom případě autor dokonce doporučoval, na jakou stranu má být hlava položena – zda na levý či pravý spánek. Jako modelka byla později ztotožněna Brancusho přítelkyně, vlivná a pokroková Pařížanka baronka Renée-Irana Frachon. Zlacený odlitek získala patrně přímo od umělce další významná osobnost tehdejšího kulturního milieu, podporovatelka kubistů a modernistů Léonie Ricou. Francouzské vlastníky změnila Spící múza ještě dvakrát, než byla zařazena do aukce u amerických Christie's v květnu před devíti lety. Katalogový odhad osciloval kolem 30 milionů dolarů, povedl se bezmála dvojnásobek, konečných více než 57 milionů.

4/ Portrait De Mme L.R (Podobizna paní L. R.), 1914-17

Constantin Brancusi: Podobizna paní L. R., 1914-17,
dubové dřevo, v. 117,1 cm,
Christie's Paris 23.-25. 2. 2009
konečná cena: 29 185 000 EUR (vč. provize)

Primárním materiálem byl pro Brancusiho kámen, nicméně blízko měl i ke dřevu. Ještě v Rumunsku začínal jako řezbář a umělecký truhlář, většinu ateliérového a domácího nábytku si vyrobil sám, cíleně kombinoval své mramorové, žulové nebo bronzové sochy se dřevěnými podstavci. Z jeho asi padesátiletého tvůrčího období se dodnes dochovalo asi jen třicet ukázek, artefakty z masivu sám přetesával, rozebíral nebo rovnou ničil. Také proto měla metrová dubová skulptura Podobizna paní L. R. výjimečné postavení na trhu. Tuto exkluzivitu podtrhla ještě starší a pak novodobá provenience díla, sahající od malíře Fernanda Légera až k dnes legendární sbírce Yvese Saint Laurenta a jeho partnera Pierra Bergého, která se ocitla pod dražebním kladívkem v únoru 2009. Pařížská pobočka společnosti Christie's vyhlížela cenu do 20 milionů eur, kupující se vynasnažili až na téměř 30 milionů eur. Spíše než o abstrahovanou podobiznu jde o poctu činorodosti a patronátu již citované paní Léonie Ricou, která od roku 1908 do vypuknutí první světové války vedla na Montparnassu inspirativní salon napříč všemi uměleckými žánry. S Constantinem Brancusim si vyměnila na dvě stovky dopisů a pohlednic a až do její předčasného skonu v roce 1928 setrvali ve vřelém přátelství. Madam Ricou sochu nikdy nevlastnila.

5/ Oiseau dans l'espace (Pták v prostoru), 1922-23

Constantin Brancusi: Pták v prostoru, 1922-23,
mramor, kámen, v. 122 cm,
Christie's New York 4. 5. 2005
konečná cena: 27 456 000 USD (vč. provize)

Dobově kontroverznímu motivu se sochař věnoval v průběhu let 1919 až 1941 a podle expertů pojednal svým charakteristickým elementarismem asi dvacet sedm děl, v mramoru i bronzu. Steichenův exemplář z roku 1926, který způsobil šok na newyorské celnici a dovedl Brancusiho až před soudní tribunál, dnes spravuje americké Seattle Art Museum, řada dalších variant je rozptýlena po důležitých muzeích a galeriích světa. I takto všeobecně známé dílo nicméně může skrývat nejedno překvapení, jak ukázala aukce v roce 2005.

V květnu před jednadvaceti lety byla k mání dosud neznámá podoba ikonického Ptáka v prostoru, doprovázená neuvěřitelným příběhem o „pokladech z půdy“. Téměř půl druhého metru vysoká plastika s mramorovým tělem a dvěma kamennými sokly se opravdu našla v podkrovním skladišti jednoho domu v severní Evropě, jak neadresně uváděl aukční katalog společnosti Christie's. Náhodný nález experti prohlédli a zrekonstruovali jeho zajímavý tzv. druhý život. Socha vznikla někdy počátkem 20. let a přímo od Constantina Brancusiho ji získala jeho patronka, paní Léonie Ricou, v roce 1928. Tou dobou již byla provdána za o patnáct let mladšího malíře Alexandra Stoppelaera. Krátce po akvizici sochařova podporovatelka zemřela a její manžel se spolu s bohatým uměleckým dědictvím přesunul do Bruselu. V září 1937 odprodal Ptáka v prostoru do nejmenované evropské sbírky, stejně jako další díla z manželčiny kolekce, a za utrženou hotovost odjel do Egypta, kde založil a po léta financoval velmi úspěšné archeologické vykopávky, tzv. Stoppelaere House. Položka se dochovala v autentické transportní bedně, v níž ji madam Ricou krátce před svou smrtí odeslala do trezoru Banque de Bruxelles. Dosažená cena přes 27 milionů dolarů ohromila, vždyť předaukční odhady pomýšlely na částky kolem 10 milionů.