Brány letošního švýcarského veletrhu Art Basel se zavřely, tak se na tento svátek sběratelů a galeristů pojďme podívat  pohledem člověka, který strávil pěkných pár let v zákopech uměleckého poradenství. Neboť ten skutečný veletrh odehrává na okrajích stánků a u dlouhých večeří. 

Žádný veletrh nemá jediný příběh, ať už vám lovci trendů tvrdí cokoli, takže nebudu předstírat, že vám nabízím tu jedinou pravou Basilej. Nabízím pět děl, která jsem  vybral čistě podle svého vkusu a která přivezly galerie, které byste měli znát. Slovem, které asi nejlépe vystihovalo letošní ročník, bylo „uměřenost“.  Obchodníci prodávali dobře, ale s rukou na srdci opakovali, že tohle rozhodně není návrat k horečnatým spekulacím z nedávných let.

Takže vzhůru na palubu. Začneme stylově – samotnou plavbou.

Andreas Gursky: Kreuzfahrt (Cruise), 2020, Sprüth Magers

Gursky ani tak nefotografuje, jako spíš staví. Düsseldorfský mistr, absolvent tamní Becherovy školy fotografie, jehož snímek Rýna se kdysi vyšplhal na 4,3 milionu dolarů, vrství plovoucí město Norwegian Rhapsody do strmé stěny balkonů, které se pod Diasecem lesknou jako obrazovka. Když má tisk skoro pět metrů, přestává být fotografií a stává se architekturou. Nedíváte se na něj, nastupujete na něj. Sprüth Magers patří do nejvyšší ligy galerií z dobrého důvodu a trofejní fotografie v takovém měřítku připomíná, že sběratelé jsou pořád ochotni zaplatit za fotografii ty nejvyšší částky.

Andreas Gursky, Kreuzfahrt (Cruise), 2020. Inkjetový tisk, Diasec, 228 × 468 cm. Sprüth Magers.

Marlene Dumas: Male Ophelia, 2006, David Zwirner

Z výletní lodi přeskočme k tělu napůl ponořenému ve vodě. Proroci zkázy milují představu trhu jako potápějící se lodi. Jenže Marlene Dumas ukazuje, že se tato loď houpe pevně na vlnách. Loni vytvořila cenový rekord pro žijící umělkyni částkou 13,6 milionu dolarů. Galerie David Zwirner zase patří k hrstce galerií, které dokážou hýbat trhem téměř samy. V tomhle obraze Marlene Dumase mění utopenou shakespearovskou hrdinku z obrazu anglického malíře Johna Everetta Millaise v muže. Elegán pluje po hladině vzdorovitě a s hlavou vztyčenou. Ani umělecký trh se ve skutečnosti nepotápí, jen mění způsob, jakým se drží nad vodou.

Marlene Dumas, Male Ophelia, 2006. Olej na plátně, 140 × 300 cm. David Zwirner.

Michael Armitage: Sykes Monkey on a Somali Ostrich at Sunrise, 2015, White Cube.

Když už jsme u podivností, obchod s uměním umí udělat i z opičáren něco téměř průhledného. Michael Armitage maluje olejem na lubugo, ugandskou kůrovou tkaninu tradičně používanou na pohřební rubáše. Pod jeho karnevalem barev tak neustále hučí ponurý spodní proud. Osobně si od všeho příliš barevného obvykle držím odstup, ale tady jsem udělal speciální výjimku. Takhle se pracuje s barvou, aniž by barva začala mávat s vámi. Armitage má právě teď, s podporou Françoise Pinaulta, výstavu v Palazzo Grassi v Benátkách a podobný výstavní počin obvykle přitáhne kupce rovnou ke stánku. Jeho jméno se vyplatí sledovat.

Michael Armitage, Sykes Monkey on a Somali Ostrich at Sunrise, 2015. Olej na kůrovém plátně lubugo, 196 × 150 cm. White Cube.

Pablo Picasso: Satyre, Pan et nymphe, 1938, Almine Rech.

Kdybych měl vyprávět, kolik mizerných Picassů mi v životě nabízeli ke koupi, vystačilo by to na krátký a dost depresivní román. Tento umělec vytvořil tisíce děl – a ne všechna chcete mít na zdi. Ale Satyr, Pan a nymfa má švih, ostrost a ten správný druh humoru. Přesně takový obraz bych si přál jednou sehnat klientovi. Když se trh začne třást, kupci utíkají k bezpečným, prověřeným jménům, která si drží hodnotu – a máloco je bezpečnější než starý, dobrý Picasso. Francouzská galeristka Almine Rech se do početné Picassovy rodiny přivdala, takže obvykle ví, kde ty dobré kusy spí. Sem bych vás osobně vzal pro váš první nákup. A pokud máte něco podobného schovaného v trezoru, víte, kde mě najít.

Pablo Picasso, Satyre, Pan et nymphe, 1938. Olej na plátně, 50 × 61 cm. Almine Rech. © Succession Picasso.*

Sohrab Hura: Sparrow, 2026, Experimenter

Za zmínku rozhodně stojí také galerie Experimenter, která na veletrhy vždy spolehlivě přiveze něco živého a pulzujícího až z indické Kalkaty. Sohrab Hura byl fotograf a filmař, ale v prvních měsících pandemie sáhl po štětci. Jeho Vrabec vznikal během čekání s otcem v čekárnách nemocnice. Olej schnul pomalu, vrstva po vrstvě, a trpělivost čekárny se doslova zapečetila do plátna. Právě teď vystavuje na Benátském bienále, což z něj dělá druhého z mých pěti vybraných autorů, kteří tam letos jsou. Není to náhoda. Když umělce podpoří muzea a bienále, trh jde zpravidla za nimi.

Sohrab Hura, Sparrow, 2026. Olej na plátně, 76,2 × 61 cm. Experimenter

A tím naše prohlídka končí. Žádné předpovědi trendů, jen pět věcí, které stojí za pozornost, a galerie, které za nimi stojí. Nastoupili jsme na obří výletní loď a vystoupili s malým vrabcem v ruce. Uvidíme se příště.