Když spořitelní princip vstupoval do monarchistických Čech, měl za sebou relativně krátkou zkušenost z rakouské metropole. Ve Vídni byla roku 1819 založena Erste oesterreichische Spar-Casse, tedy soukromý peněžní ústav zaměřený na střední a nižší společensko-ekonomické vrstvy. Za První rakouskou spořitelnou následovaly pobočky v Lublani, Innsbruku a Bregenzu (1822) a 12. února roku 1825 také v Praze. Skromný provoz Böhmische Sparkasse neboli Schraňovací pokladnice (pokladní kasa) pro hlavní město Prahu a pro Čechy sídlil nejprve v pronajatých prostorách Thunovského paláce, dnešní Poslanecké sněmovny, mezi léty 1845 až 1862 pak v Kaiserštejnském paláci na nedalekém Malostranském náměstí. 

Oficiální sídlo pro Böhmische Sparkasse, historicky první spořitelnu na českém území, navrhl Ignác Vojtěch Ullmann (hrubá stavba 1858–1861, dostavěno 1863). K původnímu paláci (rizalit vpravo) byl v polovině 90. let přistavěn symetrický blok od rakouského architekta Friedricha Schachnera (rizalit vlevo a nároží). Zcelená fasáda vytvořila z peněžního ústavu monumentální palác. Zdroj: Akademie věd ČR

Instituce sílila a mohutněla jak ve finančních, tak v personálních parametrech, což vyvolalo potřebu podstatně většího a důstojnějšího zázemí. Na tehdy okrajové, dnes velmi prestižní parcele u konce Ferdinandovy třídy (dnes Národní) byla podle návrhu Ignáce Ullmanna vybudována reprezentativní novostavba (v současnosti hlavní sídlo Akademie věd České republiky). Ambiciózní centrála nesla výrazné poselství. „Nebyla to jen administrativní budova – stala se skutečným symbolem moderní doby. Její dekorativní výzdoba, spojující pozdní klasicismus a raný historismus, ukazovala, že spořitelna vnímá umění jako důležitý komunikační nástroj a součást své identity. Architektura byla tou nejlepší vizitkou“, upřesňuje Jana Vlachová, která pracuje s uměleckými díly České spořitelny. Pečlivě koncipovaná ikonografie zde zastupovala hodnoty, které spořitelnu definovaly, solidnost, důvěra a služba společnosti, jak dokládají například atikové sousoší Čechie přijímá úspory lidu podle skici Josefa Mánesa nebo interiérové sochy Hospodárnost a Spořivost od J. V. Myslbeka.

Julius Schmid: Alegorie Čechie jako záštity uměn a blahobytu (1890), olej na plátně, 167,5 × 82 cm. Sbírka ČS Praha 1, palác Rytířská. Z prestižní a štědře honorované soutěže na vnitřní výzdobu Rudolfina se dochovala řada návrhů. Komise z vídeňské centrály udělila první dvě místa rakouským malířům, na realizaci v samotné dvoraně nakonec nedošlo. Zdroj: Mistrovská díla ze sbírky České spořitelny, 2013.

První a zatím jediný pražský peněžní ústav se profiloval také jako ryzí patron, když inicioval vznik novodobého chrámu múz, Rudolfina. Velkoryse financovaný podnik se vázal k oslavě padesáti let existence spořitelny, otevření připadlo na den přesně na její šedesáté narozeniny. Konkurzní práce na tři monumentální panó a šestnáct menších polí od tehdejších předních dekorativních malířů tvoří v současné sbírce zajímavý ucelený soubor a připomínají, jak by dvorana mohla vypadat, nebýt roztržky vídeňského objednavatele s vítězem Eduardem Veithem. K realizaci totiž nikdy nedošlo.

Důležitým mezníkem bylo založení dalšího vlivného podniku, Městské spořitelny pražské (1875). Böhmische Sparkasse se pohybovala spíše na zemské úrovni, nový hráč na trhu s vklady se soustředil na metropoli. Dekádu sídlil příznačně na Staroměstské radnici, poté krátce v objektu Staré rychty na rohu ulic Rytířská a Na Můstku. A stejně jako její předchůdkyně o čtyřicet let dříve, se i Městská spořitelna pražská od 90. let poohlížela po monumentálnější budově. Po čtyřech letech bouracích, stavebních a výzdobných prací se dočkala bankovního paláce, jímž se také náležitě pyšnila. Nově odhalené nároží v Rytířské ulici opanovala novorenesanční stavba od předních umělců své doby. 

Novostavba paláce v Rytířské ulici na Starém Městě v Praze pro Městskou spořitelnu pražskou. Již od začátku mělo jít o programově český podnik, který by představil kvalitu a dovednosti tuzemských mistrů všech zúčastněných profesí. Zdroj: Česká spořitelna.
 

František Ženíšek: Dekorativní panó pro zasedací síň Městské spořitelny pražské (1894), olej na plátně, 270 x 134 cm. Sbírka ČS Praha 1, palác Rytířská. Středový kruhový medailon nesl v době slavnostního otevření bustu císaře Františka Josefa I., po pádu monarchie v roce 1918 byl pružně přemalován staroměstským znakem. Zdroj: Mistrovská díla ze sbírky České spořitelny, 2013.

Velkolepé sídlo chtělo být víc než jen finančním ústavem. Realizace Antonína Wiehla a Osvalda Polívky se svou noblesou vyrovnala nejvýznamnějším kulturním stavbám své doby, včetně Národního divadla nebo Národního muzea. „Už tehdy se tu začala projevovat snaha budovat uměleckou sbírku, která by reprezentovala domácí výtvarnou tvorbu,“ vysvětluje Jana Vlachová. Naráží mimo jiné na cílené objednávky investora, tzv. oferty, jimiž byli oslovováni výhradně čeští mistři, malíři, sochaři, štukatéři, dekoratéři a řemeslníci. Na výzdobě architektury se podílela velká jména jako Bohuslav Schnirch nebo Stanislav Sucharda, štukové návrhy vypracoval Celda Klouček, nástěnné malby dodali Mikoláš Aleš nebo František Ženíšek, obrazy byly zadány u Julia Mařáka nebo Adolfa Liebschera.

Publikace Nová budova Městské spořitelny Pražské (1894): „Monumentální ráz tento i uvnitř dosažen byl, a proto byly vestibuly, obě schodiště, zasedací síň, pak dvorana s přiléhajícími místnostmi taktéž nákladněji a bohatěji provedeny, než původně zamýšleno bylo… Avšak náklad tento nebyl marně vynaložen, neboť české umění i český průmysl ve vzájemné soutěži vytvořily budovu, jež důstojným bude sídlem zkvétajícího ústavu.“ 

Mobiliář nejvyšší kvality přirozeně vešel do spořitelního fondu jako nedílná součást pražského paláce, nicméně budoucí kolekce se obohacovala také regionálními přírůstky v rychle rostoucí síti peněžních domů. Před první světovou válkou bychom napočítali přes dvě stovky spořitelních institucí na menších městech, převážně v historizujících a secesních sídlech. V časech první republiky se část spořitelen vzmohla i na výrazné funkcionalistické či puristické paláce, které nejednou zmodernizovaly charakter exponovaných míst, náměstí a páteřních komunikací (Brno, České Budějovice, Třebíč, Slaný, Rokycany, Tábor a jiné).

Jak doplňuje Jana Vlachová, nakupovat u místních mistrů tak bylo zcela přirozené: „Umělecká výzdoba navazovala na stylový jazyk architektury a vytvářela harmonické celky, kde každý prvek – nábytek, osvětlení, obraz – měl své místo a smysl. Výtvarná díla byla často pořizována od místních umělců, aby v prostorách rezonovala s duchem kraje a mentalitou lidí. Častými motivy byly krajiny, venkovské práce, městská zákoutí, řemeslná zátiší nebo alegorie místních dějin. A i když se někdy do nových prostor přemístila starší díla, nikdy to nebylo náhodné – šlo o gesto úcty k minulosti a snahu o kontinuitu.“ Touto cestou se do sbírky současné České spořitelny dostaly desítky maleb, které by patrně nedosáhly muzejních kvalit, ale mají svou kontextovou a dnes již mnohdy i topografickou hodnotu. 

České Budějovice, U Černé věže, funkcionalistický objekt od architektů Josefa Václavíka a Bohumila Kněžka (1934-36). Vitráž Josef Kaplický, sochařská výzdoba Břetislav Benda (1936). Zdroj: Česká spořitelna.

Akviziční strategie se vyvíjela postupně, většinou v souvislosti s výstavbou jednotlivých objektů nebo dokonce osobními preferencemi konkrétních ředitelů. Pořizování obrazů byla spíše interiérová záležitost. „Výběr děl probíhal intuitivně, často v úzkém kruhu vedení nebo v dialogu s architekty. Převládal konzervativní akademický vkus, který odpovídal dobové představě o umění jako nástroji mravní výchovy. Přesto byl v tomto přístupu cítit vřelý zájem o estetickou úroveň prostředí, v němž lidé přicházeli do styku s institucí,“ upřesňuje Vlachová a přibližuje okolnosti nákupní praxe: „Získávat zakázky pro spořitelnu bylo pro umělce prestižní záležitostí. Spolupráce přinášela nejen finanční jistotu, ale i uznání, protože jejich práce byla vidět v nejfrekventovanějších místech města. Nákupy probíhaly na výstavách, v ateliérech nebo formou zakázek přímo od umělců. Menší spořitelny poptávaly u regionálních autorů, větší si mohly dovolit i díla renomovaných malířů. Běžné bylo i to, že spořitelny nabídly vyšší cenu než tržní – nejen jako podporu umělci, ale i jako vědomou investici do kulturní hodnoty. V meziválečném období se akvizice staly systematičtějšími, vznikaly odborné komise a zapojovali se historici umění i galeristé.“ Jádro fondů tvořila spolu s žánry romantická, realistická, impresionistická i modernistická krajinomalba. 

Joža Uprka: Z pouti u sv. Antonínka (1912), olej na plátně, 155 x 92 cm. Sbírka ČS Pardubice. Zdroj: Mistrovská díla ze sbírky České spořitelny, 2013.

Václav Špála: Hrad Kost (1937), olej na plátně, 84 x 70,5 cm. Sbírka ČS Sobotka. Zdroj: Mistrovská díla ze sbírky České spořitelny, 2013.

Julius Mařák: Šumavský prales ve slunci (1892–97), olej na plátně, 220 × 176 cm. Sbírka ČS Praha 1, palác Rytířská. Původní zakázka pro Ministerstvo kultu a vyučování zněla na dvě velkoformátová protějšková plátna, dnes je pandánový Šumavský prales za bouře (1892) v Národní galerii v Praze.

Zásadní předěl v existenci tehdy více než stoleté bankovní a sbírkové tradice zaznamenal komunistický převrat v roce 1948. Sbírka byla rozptýlena, některá díla převedena do jiných institucí, další zcela zapomenuta. Kontinuitu místa a jeho výzdoby, ať už historizující nebo meziválečné, zpřetrhaly ideologické plány tehdejších politiků. Budova první Böhmische Sparkasse na Národní třídě připadla v roce 1954 Československé akademii věd, reprezentativní novorenesanční palác v Rytířské se obratem přeměnil na Muzeum Klementa Gottwalda. Úpravy z počátku 50. let byly především v interiérech opravdu citelné. 
 

Dvorana budovy České spořitelny v Praze (palác Rytířská) po generální rekonstrukci v letech 2005-08. Zdroj: Česká spořitelna.

Teprve po roce 1989 se Česká spořitelna mohla ke svému dědictví, nemovitému i movitému, vrátit. Sloučením poboček se umělecký fond zkoncentroval a mohlo se přistoupit k jeho systematickému zpracovávání. V rámci generální rekonstrukce paláce v Rytířské ulici se podzemí budovy adaptovalo na výstavní prostor, kde byla veřejnosti zpřístupňována velmi kvalitní díla. Dílčí akvizice z oblasti současné grafiky a kresby oživily sbírku ještě na přelomu tisíciletí.

Nyní banka připravuje nový koncept, kterým se chystá odvyprávět impozantní příběh fondu uměleckých děl. „Kolekce stále žije. Díla z ní jsou vystavována, publikována, digitalizována a stále otevřena veřejnosti. Nese v sobě hodnoty, na kterých byla spořitelna vždy postavena – důvěru, otevřenost a péči o to, co přesahuje okamžitý prospěch,“ uzavírá za instituci Jana Vlachová.