Aukční sály v paláci Marcela Dassaulta hostily v pondělí 27. a v úterý 28. června více než 350 položek z díla významné francouzské fotografky Dory Maarové. Po pozůstalostní dražbě v roce 1998 a po první velké putovní retrospektivě od června 2019 do března 2020 (Centre Pompidou a Tate Modern) se jednalo o další z objevných příspěvků k poznání její umělecké kariéry. Jelikož fotografické médium je ze své podstaty reprodukovatelná technika, museli odborníci z pařížského Artuciralu společně s držiteli vlastnických práv vypracovat precizní systém prodejních podmínek tak, aby zachovali dobovou autenticitu autorčiny práce a zároveň umožnili novým majitelům s fotografiemi dále sběratelsky, investičně či výstavně nakládat.

Každá položka tak přesně definuje počet a formát u materiálu (nejčastěji původní negativ), dále u výsledného obrazu (fotografie z ruky Dory Maarové, tzv. vintage print) a také u současných výtisků, vytvořených s výhradní licencí dobovými postupy pouze pro tuto příležitost. Každý dražený exemplář v unikátním formátu 40 x 30 cm tak nese informační tabulku s titulem „Succession Dora Maar“ a číslem 1/5, edice 2/5 a 3/5 je vyhrazena pro autorčiny dědice, varianty 4/5 a 5/5 mohou následně využít kupci z pondělní či úterní aukce.

Silné poptávce po fotografickém řemesle a jeho mistrech napomohla všeobecná obliba obrazových magazínů a „ilustrovaných“ časopisů ve 20. a 30. letech. To, co dříve dodávali výtvarníci, kreslíři a ilustrátoři, nahradili v Evropě i USA svými experimenty fotografové - a v nemalé míře i fotografky.

Budoucí profesionální fotografka se narodila jako Henrietta Théodora Markovitchová v Paříži v roce 1907. S otcem, architektem chorvatského původu Josipem Markovićem, se na deset let přestěhovala do Buenos Aires, ve třinácti letech se s matkou Julií Voisinovou vrátily do Francie. Absolvovala střední umělecko-průmyslovou školu, teoretické i praktické malířské vzdělání si doplňovala v hodinách na Akademii Julian nebo u vlivného učitele a malíře André Lhoteho. K fotografování se dostala těsně před dvacítkou a po několikaměsíčním kurzu si společně s kolegou Pierrem Kéferem otevřela fotoateliér, v němž se věnovali především reklamní, portrétní a módní produkci. Jako Dora Markovitchová se ucházela o místo asistentky u Man Raye, sice neúspěšně, ale s jeho podporou a povzbuzením se pustila do vlastní práce.

Od roku 1931 začala používat zkrácenou verzi svého rodného jména Dora Maar. Vedle kvalitních komerčních zakázek věnovala svůj čas a energii levicově aktivistickým projektům, díky přítelkyni ze studií a časté modelce Jacqueline Lambové se seznámila s pařížskými surrealistickými kruhy kolem André Bretona (budoucího manžela Jacqueline), George Bataille nebo Paula Éluarda. Když se poprvé setkala se španělským umělcem Pablem Picassem v proslulé kavárně „U dvou mandarínů“ (Les deux Magots), bylo krásné a úspěšné fotografce dvacet osm let a všestrannému, ale unavenému výtvarníkovi čtyřiapadesát.

Žili a pracovali spolu intenzivně téměř deset let, buď v Dořině či Picassově pařížském ateliéru, při letních pobytech v provensálském Mougins nebo Antibes, později v Royanu, kde našli azyl ve válečných letech. Z roku 1937 pochází její dokumentární série o tvorbě Picassovy Guernicy, tehdy ji on zvěčnil jako Plačící ženu (dnes ve sbírce Tate Modern). Umělecké souznění však opakovaně narušovala Picassova dominantní osobnost, která k sobě připoutávala další nové ženy, aniž by ty předchozí citově vyvázal. V milostných víceúhelnících tak žila Dora Maarová s jeho oficiální manželkou Olgou Chochlovovou, modelkou Marie-Thérèse Walterovou nebo malířkou Françoise Gilotovou.

Ke konci již disfunkčního vztahu s Picassem se Maarová propadla do těžkých duševních stavů a životní rovnováhu hledala ve spiritualitě a v pobytech s přáteli ve venkovském sídle v jihofrancouzském Ménerbes. Fotografické tvorby se na další desetiletí zřekla. Bylo jí necelých čtyřicet let.

Několik menších výstav s přehlídkou meziválečné tvorby Dory Maarové proběhlo ještě v 90. letech, umělkyně zemřela v rok svých devadesátin v pařížské nemocnici l’Hôtel-Dieu. Až posmrtná prohlídka ateliéru odhalila, že se kolem roku 1980 vrátila k práci v temné komoře a experimentovala s technikou fotogramů, když nechala osvítit obrysy reálných předmětů do zajímavých kompozic, nebo fotomontáží, v nichž retušováním starých negativů vytvářela nová zobrazení.

Uměleckým trhem prošla pozůstalost Dory Maarové již roku 1998, respektive 1999. Před osmnácti lety zakoupilo Centre Pompidou část této kolekce, čítající asi 1890 negativů a 280 vintage printů, do svých sbírek. Aktuálně nabízené fotografické soubory se pohybovaly nejčastěji mezi 1 500 až 2 500 eury – dle počtu kusů u konkrétní položky, nejvyšší odhady byly u „picassovských“ témat. Například série Sádrová busta Dory Maarové od Pabla Picassa v jeho ateliéru na ulici Grand Augustins byla naceněna na 4 až 6 tisíc eur a uspěla za necelých šest tisíc eur (vč. poplatků), Picassův Portrét pod stromy se prodal za více než 11 tisíc eur (přibližně 278 tisíc korun vč. poplatků). Dále sběratele zaujal destruktivně-konstruktivní přístup osmdesátileté autorky k vlastnímu materiálu ze 30. let, neboť jeden z vyškrabávaných negativů s Ženským aktem se z odhadní ceny kolem jednoho tisíce vyhoupl až na částku těsně pod deseti tisíci eury (téměř 250 tisíc korun vč. poplatků).