Jste spojena s uměleckými aktivitami UniCredit Bank, která má rovněž svou sbírku. Jak se buduje umělecká sbírka nadnárodní instituce?

UniCredit má velkou sbírku umění obsahující desítky tisíc děl. To hlavní se soustřeďuje především v Itálii, Rakousku a Německu, kde se umění věnují na vysoké odborné úrovni. Sbírka, jak ji známe dnes, vznikala během minulých let především spojením různých bank – tedy jak banky, které umění vlastnily, fúzovaly v UniCredit Bank. Sbírka je proto velice různorodá. Obsahuje díla od starých mistrů po nejsoučasnější práce, velký důraz je kladen na fotografiie. Těch je více než čtyři tisíce. Ve sbírce UniCredit jsou díla od Imi Knoebla, Neo Raucha, Hanse Hartunga, Erwina Wurma, Andy Warhola, Fritze Wotruby, Achille Perilliho, R.A. Pencka, Kurta Schwitterse, Gerharda Richtera a k tomu nespočet starých mistrů italských, holandských a dalších.

Dají se někde vidět?

UniCredit se v poslední době hodně zaměřuje na digitalizaci své umělecké sbírky. Díla i výstavy uveřejňuje na webu. Rozšiřují se tím možnosti edukace určené dětem i dospělým. Mnohá díla ze sbírky jsou dlouhodobě zapůjčena v institucích po celé Evropě, jiná jen krátkodobě na nejrůznějších výstavách.

Skleněný objekt Václava Ciglera je v současné době vystaven v prostorech privátního bankovnictví UniCredit Bank ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář

Jak velká je česká část sbírky?

Česká část není, co se počtu položek týče, úplně zanedbatelná, ovšem opravdu kvalitních děl je tu méně. Akvizice těch nejlepších je spojena se stavbou budovy na náměstí Republiky před třiceti lety, kdy se uměním vybavovala novostavba tehdejší HypoVereinsbank. V té době se do sbírky dostala díla od umělců jako je Adriena Šimotová, Jiří Sopko nebo Vladimír Janoušek. Podlaha byla realizována podle návrhu Stanislava Kolíbala. Tu může vidět i dnes každý, kdo do Bankovního domu zavítá. 

Vaše pozice je uváděna jako specialistka sekce Art Banking UniCredit Bank. Co přesně vaše pracovní náplň zahrnuje?

Především se starám o klienty privátního bankovnictví, které zajímá umění. Jsem jim k dispozici, když potřebují poradit, nasměrovat. Nejčastěji spolu mluvíme o tom, jak koupit první a někdy i jediný obraz, jestli koupit i další a udělat z nich sbírku. Pomáhám také ověřovat pravost děl a jejich hodnotu. Jde také o záležitosti velice praktické, jak a kde rámovat, kde díla správně uložit. Hledáme odpovědi na otázky, jak může umění nebo z něj získané finanční prostředky pomoci ve filantropii, jak naložit s dědictvím, jaká díla ve sbírce ponechat, která naopak vypustit do světa tak, aby sbírka byla kvalitní a smysluplná. A nebo aby jen prostě dělala radost. Klienty do koupě díla, které je z mého pohledu zajímavé, nikdy nenutím, ale dávám k promyšlení fakta a informace. Zjišťuji, jaký je důvod, proč si chce klient umění koupit. Podle toho potom postupujeme dál.

Setkání klientů privátního bankovnictví UniCredit Bank s Jiřím Georgem Dokoupilem, jehož součástí byla instalace díla umělce přímo před účastníky, foto René Volfík

Seznamujete klienty i s konkrétními umělci?

S klienty chodíme na výstavy do nejrůznějších institucí, setkáváme se s umělci a odborníky, navštěvujeme předaukční výstavy. Náš rozsah je velice široký, zabýváme se starým uměním i současnými tendencemi. V minulosti nás provázeli třeba Petr Nedoma, Eliška Fučíková, Martin Janecký, Tono Stano, Jiří Příhoda, Stanislav Kolíbal nebo Ivan Pinkava. Osobní setkání jsou prostě vždycky nejúčinnější a je skvělé, když se během nich určitá počáteční bariéra prolomí a klienti se nestydí zeptat na to, co je zajímá. Ráda vzpomínám na Jirku Dokoupila, pro kterého nebyla žádná otázka hloupá, i když určitě na podobné otázky odpovídal znovu a znovu. Všichni ho úplně hltali. Nebo Theodor Pištěk, elegantní, vtipný, jehož charizma si skupinku našich klientů v rozhovoru s Jaromírem Zeminou, který má neuvěřitelné znalosti a osobně znal mnohé osobnosti, úplně podmanilo.

Prohlídka výstavy v Domě umění v Ostravě (GVUO) s kurátorem Karlem Srpem

Spolupracuje česká pobočka UniCredit na vybavení svých kanceláři například i s art advisory či prodejními galeriemi? 

Spolupracujeme s privátními galeriemi i třeba s našimi klienty, kteří v našich prostorech díla ze svých sbírek vystavují. To děláme už dlouhé roky. Pochvaluji si krásnou spolupráci s Trafo Gallery, nyní máme nádherné práce z Galerie Zdeněk Sklenář, takže naši klienti jednají pod Sýkorou, Muchou, Ladou a také současnými umělci, jako je Hanvald, Cigler, Achrer nebo Merta. V minulosti jsme vystavili i soukromé kolekce Kupky nebo Toyen. Měli jsme tu kolekci pražských vedut, mj. vůbec nejstarší zobrazení Prahy. Nebo Jiljího Sadelera a jeho krásný Vladislavský sál, celou sérii listů ilustrující pražskou defenestraci, následnou bitvu na Bílé hoře a děsivou staroměstskou exekuci. Je zajímavé i úsměvné vidět jak zkresleně viděli tehdejší umělci, kteří ilustrované zprávy podávali, Prahu nebo historické události. Často se objevují faktické chyby, ze kterých je vidět, že v místě, které popisují sami nikdy nebyli, nebo se události neúčastnili. Jeden chybu udělal, další už ji přebírali znovu a znovu. 

Podle čeho si vybíráte galerie, s nimiž spolupracujete?

Abychom u nás díla mohli vystavit, musíme mít stoprocentní jistotu, že jsou v pořádku. A tak je to i s galeriemi, které ke spolupráci oslovuji. Pečlivě si je vybírám. Musíme si důvěřovat nejen ve věci kvality a pravosti děl, ale i v tom, že naši klienti dostávají v případě dalšího kontaktu bezchybný servis. Když díla z nějaké galerie vystavujeme, dáváme tím na ni vlastně naše doporučení.

artBanking dlouhodobě spolupracuje s GHMP, zde prohlídka výstavy Palác volného času v Zámku Troja s kurátorkou výstavy Karlou Hlaváčkovou

Se službou artBanking, tedy investování do umění, přišla na český trh poprvé právě UniCredit Bank a to již v roce 2007. Jak se od té doby “umělecké bankovnictví” proměnilo?

Změnilo se toho dost. Když jsem před lety začínala, investice do umění byly velká móda, každý se o to zajímal, lidé chtěli znát čísla, prognózy, indexy. Já jsem si za tu dobu ujasnila, že jsem spíše zastánce té sběratelské linie možná s trochou - nazvěme to - investiční racionality. O nejrůznějších přístupech ke sběratelství umění také s klienty otevřeně a často mluvím. Dnes už jim nejde jen a pouze o výhodnou investici. A to je,  přinejmenším pro mne, příjemné zjištění. A k tomu mám ještě něco, co jsem už říkala vícekrát: nepovedená investice může hodně naštvat, ale změna vkusu a tedy i následná reorientace sbírky je přirozenou součástí sběratelova vývoje. V tom druhém případě jsme totiž sami k sobě mnohem tolerantnější.

Proměnil se vkus sběratelů, s nimiž spolupracujete?
 
Před lety všichni toužili po Fillovi nebo Špálovi. A třeba práce na papíře byly téměř tabu, v čemž jsem se také snažila dělat určitou „osvětu“. Posledních pár let je poptáváno i současné umění a občas probleskne i nějaký zahraniční umělec. Ale v případě našich klientů i přesto platí, že když vystavíme v jednací místnosti Ladu, téměř všichni na něj reagují. A obecně lze říci, že se zaměřují především na lokání umělce. 

Osobní setkání s Tonem Stanem při příležitosti jeho výstavy v Městské knihovně v Praze (GHMP)

Trh s uměním se z části přesunul do online prostoru. Prospělo mu to? 

Svět umění se díky tomu více otevřel lidem, technologie umožnují získat přesné informace, dražit i zařídit formality online. I přesto se neustále snažím o možná pro někoho zastaralý  přístup, který je dnes víc než kdy jindy téměř nutností. Doporučuji dílo vidět naživo, setkat s tvůrcem v ateliéru nebo i galeristou, požádat znalce o názor. Když mi určitý typ umění nic neříká, asi je lepší najít si jiný směr. Když umění nakupuji, je podle mne důležité k němu mít vztah, nechat se aspoň trochu zasáhnout emocemi. Pak je celý proces akvizice obohacujícím zážitkem. Nedávno jsem navštívila ateliér Františka Matouška. Nejen že jsme si opravdu dobře popovídali, ale odnesla jsem si od něj i dílo. Už dlouho jsem totiž po nějakém toužila. Vybavuji si pocity, které jeho výběr provázely: nadšení, vzrušení, ale i určitá rozechvělost, zda je to dílo to pravé, když jsem si ho zabalené nesla domů. Dodnes se František zajímá o to jestli, už, a kde dílo v mém bytě visí.

Kultivuje se český trh s uměním?

Klienti jsou dnes poučenější. Zaměřují se více na kvalitu, chtějí znát umělce, provenienci, souvislosti. Lépe se na trhu s uměním orientují. Mnohem méně se mi stávají úsměvné příhody jako ta před 18 lety, kdy po mě někdo chtěl „odborně“ posoudit takový ten typicky líbivý obraz vlčích máků, který nabízela jakási turistická galerie v Karlově ulici v Praze, ovšem za úplně nesmyslnou částku. Občas si vzpomenu i na paní, která poskytovala odbornou certifikaci, která potvrzovala, že obrazy, které prodává jsou „Pozitivní umění“. Té předcházelo složité posuzování několikačlennou radou znalců od umění až po psychologii působících až v dalekém centru umění, v Londýně. Byla to opravdu úplně jiná doba.