Jste známý především jako filantrop. Co vás přivedlo k podpoře umění a dobročinných projektů?

Pomoc slabším je v rodině Waldů tradicí, která sahá přes několik generací. Hned po pádu komunistické totality jsme s rodiči v roce 1990 založili první charitativní nadaci – Fond pro sociální a terapeutickou pomoc. V rámci nově vzniklé obchodní společnosti jsme pak v devadesátých letech každoročně třetinu rozpočtu určeného na marketing směřovali k podpoře uměleckých, zdravotnických a vzdělávacích projektů. Stáli jsme tak u zrodu moderní české filantropie – v době, kdy darování ještě nebylo běžnou součástí společenského života. Nedávno jsme s manželkou navštívili výstavu Volání lesa v pražské Kunsthalle. Autory jsou Kristýna a Marek Mildeovi, česko-americká umělecká dvojice, jejíž práce se zaměřuje na napětí mezi přírodou a kulturou. Jejich úspěch nás hluboce potěšil – nejen kvůli samotnému umění, ale i proto, že jsme se před více než dvaceti lety mohli stát součástí jejich cesty. Koncem devadesátých let jsme jim poskytli finanční záruku, která jim umožnila dlouhodobý pobyt v USA.

Kristýna a Marek Milde před objektem ( Yellow Cab) v Kunsthalle Praha

Máte vlastní sbírku umění. Co pro vás sběratelství představuje?

Můj moudrý otec byl velkým znalcem Goethova díla a stejně jako Goethe chápal smysluplné sběratelství jako kultivaci vnímání – tedy jako proces, který obohacuje ducha, rozšiřuje vědomí a přináší vnitřní radost (tu radost, kterou člověk cítí v srdci). Nejde o hromadění pro hromadění, ale o hledání smyslu. A já to mám nastaveno stejně. Sbírka umění pro nás nepředstavuje pouhé shromažďování obrazů či soch, ale hodnotově orientovaný celek, který svou symbolikou představuje výzvu a inspiraci pro všechny, kterým ji zpřístupňujeme. Za naši sbírku umění v pravém slova smyslu lze považovat dílo česko-francouzského malíře a sochaře FRANTY, vlastním jménem František Mertl. Díky svým životním zkušenostem dospěl k celostnímu pohledu na člověka a svět kolem něj. Ovlivněn pobytem v Africe a hlubokou reflexí lidského utrpení se FRANTA zaměřil na integritu lidské bytosti. To nás už počátkem nového století hluboce oslovilo. (Přečtěte si rozhovor s Františkem Mertlem alias FRANTOU)

Co jste si od FRANTY koupili jako první?

Sochu Osmý den, která se stala symbolem našeho projektu Uměním ke svobodě. Jeho díla často zobrazují nahé lidské postavy v expresivních pózách, vyjadřujících silné emoce a existenciální témata. Prostřednictvím své tvorby FRANTA usiloval o zachycení celistvosti lidské existence – těla, emocí i vztahu ke světu. Frantovu „alchymickou transmutaci“ vnímám především v tom, že skrze bolestné životní zkušenosti a hlubokou empatii k utrpení druhých proměňuje své umění ve snahu postihnout jednotu člověka a světa. Z analytického bádání směřuje k syntetickému hledání celku, z estetického experimentu k eticko-existenciálnímu výrazu, a z role pozorovatele světa k postavení hluboce zúčastněného svědka lidství.
V naší sbírce je proto zastoupeno především jeho „africké období“.

FRANTA ale není jediným umělcem, jehož díla máte ve sbírce.

K ostatním drobným kolekcím výtvarníků nás pojí společně prožité příběhy a samozřejmě i přátelství. Patří sem mimo jiné obrazy Jiřího Vovse, Petra Nikla, Heleny Konstantinové, Jitky Štenclové, Vladimíra Suchánka, Emanuela Ranného, Olafa Hanela, Rut Kohnové, Jarmily Janůjové, Dušana Černého, Veroniky Holcové, Miroslavy Oberreiterové, koláže Miroslava Huptycha či fotografie Radoslavy Dubanské a Anny Šolcové.

Mefistovy sliby od Pavla Šimona má Jiří Wald pověšeny nad pracovním stolem.

Pamatujete si na vůbec první umělecké dílo, které jste získal a pořád se nachází ve vaší sbírce?

Ano. Jsou to Mefistovy sliby od Pavla Šimona. Mám ji pověšenou nad pracovním stolem a hluboce uloženu v mysli. Dostal jsem ji od svého otce a on ji dostal v roce 1943 od svého otce. Je to drobná grafika, která působivě vyjadřuje věčné lidské pokušení – touhu po moci, poznání, či slávě – za cenu vlastní duše. Nahá postava Fausta symbolizuje zranitelnost a chtivost člověka, zatímco temná, zahalená postava Mefista zosobňuje klam a manipulaci. Atmosféra stísněnosti a stínu naznačuje, že za velkými sliby se často skrývá propast. 

A poslední dílo, které jste si zatím pořídil či dostal?

V roce 2019 jsme požádali FRANTU o vytvoření bronzového reliéfu podle jeho obrazu a vytvořené dílo jsme nazvali SPOLEČNĚ. Jsme přesvědčeni, že budeme-li společně nést to špatné, co lidstvo tíží, budeme-li se společně radovat z malých i velkých úspěchů na cestě k radostnější budoucnosti, pak to bude naplnění toho, co měl Komenský na mysli svým „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme a cokoliv se tu koná, všech se týče“. Dílo Franty bylo původně umístěno ve foyer našeho nakladatelství. Později jsme jej s Radanou darovali Komenského muzeu v nizozemském Naardenu. Při vernisáži Frantovy výstavy v Jízdárně Pražského hradu přijela delegace z tohoto muzea, aby osobně pozvala prezidenta Petra Pavla k návštěvě a k symbolickému odhalení reliéfu v Naardenu. Zatím poslední dílo, které jsme s mojí paní dostali, je FRANTOVA studie k soše Osmý den. Máme od něj souhlas ji dále darovat do nějaké charitativní aukce. Tak uvidíme, komu přinese také radost a užitek.

Reliéf Společně vytvořil FRANTA pro manžele Waldovy na základě svého obrazu.

 
Váš vysoce oceňovaný projekt Orbis Pictus PLAY, který vychází z práce Jana Amose Komenského se dočkal zakončení v roce 2023 v nizozemském Naardenu. Jaká byla vaše zkušenost s tak rozsáhlou putovní výstavou? 

Tento projekt, který v Česku i zahraničí navštívilo přes dva miliony lidí, je součástí širšího rámce s názvem Uměním ke svobodě. Jedná se o mezinárodní soubor putovních výstav a doprovodných akcí, umělecky koncipovaných Petrem Niklem ve spolupráci s českými i zahraničními tvůrci. Základem těchto výstav je interaktivita – návštěvníci se exponátů dotýkají, vstupují do nich, hrají si s nimi a tím je sami dotvářejí. Jde o nástroje, z nichž vzniká skutečné dílo až v momentě, kdy se zapojí fantazie diváka. Jsou to jakési „stroje na kreativitu“, které podporují imaginaci, tvořivost i poznání. Kořeny projektu, inspirovaného dílem Jana Amose Komenského, zejména jeho Labyrintem světa a rájem srdce, sahají do roku 2005. Mezi hlavní výstavní projekty patří Orbis pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie, Labyrint světla, Leporelohra, Golem, PLAY, Sensorium a Vikýře PLAY. Tyto výstavy navazují na zkušenosti z dřívějších projektů, jako byla výstava Hnízda her v Galerii Rudolfinum (2000) nebo česká expozice na světové výstavě EXPO 2005 v japonské Aiči. Naším cílem je v tomto projektu dále pokračovat. Věříme, že fantazie láme pouta otroctví a je-li tvořivá a spojená s etikou, je dobrým základem pro lepší svět. 

Petr Nikl hraje na nástroje na výstavě Orbis Pictus PLAY

Do čeho myslíte že, s ohledem na vaše zkušenosti, má v rámci umění nyní smysl investovat? 

Za nejlepší investici považuji to, co člověku přináší radost – pokud tím zároveň neubližuje sobě ani druhým. Život každého z nás je cestou plačtivým údolím, a právě radost je tím, co nám pomáhá neztratit vnitřní rovnováhu a víru v dobro. Je však důležité neusilovat jen o vlastní radost, ale přispívat i k radosti společnosti. A právě umění to dokáže. V našem případě například visí většina obrazů v nemovitostech, které pronajímáme. Nájemcům vždy ponecháváme svobodu vybrat si dílo, které je osloví. Z vlastní zkušenosti bych doporučil investovat do tvorby mladých výtvarníků. Pokud vás jejich práce zaujme a přinese vám radost – domů či do kanceláře – pak jste obrazně řečeno „zabili tři mouchy jednou ranou“: sobě pro radost, umělci ku prospěchu a společnosti k povzbuzení. Myšlenka Medy Mládkové, že „bez umění národ zhyne“, nebyla jen heslem, ale životní filozofií, která zanechala trvalý kulturní odkaz. Následujte ji – a začněte tam, kde je pomoc nejvíce potřeba - třeba u těch nejzranitelnějších, tedy u mladých umělců.

Promítají se tyto myšlenky i do činnosti vašeho nakladatelství WALD Press?

Nakladatelství WALD Press vzniklo v roce 1995 jako pocta profesoru Františku Waldovi – výjimečné osobnosti nejen svým odborným, ale i lidským rozměrem. Jako připomínku jeho odkazu uděluje nakladatelství od roku 2000 cenu WALD Press AWARD těm, kteří obětavě pomáhají druhým. Pamětní plaketa, kterou ocenění získávají, nese Waldova slova: „Šel jsem po celý život se slabším.“ Jeho životní krédo později rozvinul i jeho vnuk, můj otec Milan Wald, doplněním: „Se slabšími dovedou jít vždy jen ti nejsilnější.“ Kromě vydavatelské činnosti nakladatelství také vytvořilo a spravuje virtuální archiv Františka Walda na adrese www.frantisekwald.cz.
Tematicky se WALD Press zaměřuje na knihy z oblasti umění, medicíny a zdravého životního stylu. Významným vydavatelským počinem je například mnohajazyčné vydání Labyrintu světa a ráje srdce J. A. Komenského – v češtině, angličtině, francouzštině, italštině a bulharštině.

Komenského Labyrint světa a ráj srdce vydalo Waldovo vydavatelství v několika jazycích.

Na čem momentálně pracujete?

Chceme dál rozvíjet projekt Uměním ke svobodě, který chápeme jako vyjádření hlubokého přesvědčení, že umění není pouze estetickou činností, ale především prostředkem osobního i společenského osvobozování. Umělecká tvorba umožňuje člověku vyjádřit to, co by slovy nebo činy vyjádřit nedokázal. Přináší mu vnitřní svobodu – pomáhá mu zbavit se strachu, viny, studu či vnitřního útlaku. V tomto smyslu je tvorba (a stejně tak vnímání umění) cestou k autenticitě. Umění má zároveň sílu bořit tabu, odhalovat lži a pokládat otázky, které se jindy nevyslovují. V nedemokratických nebo manipulativních režimech bývá právě svobodné umění první na ráně – protože ohrožuje autoritu. Stává se nástrojem odporu, kritiky a proměny.

Máme se tedy dívat na tvorbu současných umělců, abychom věděli, co nás čeká nebo nám jako společnosti hrozí?

Dějiny ukazují, že umění často předjímá politické změny – bývá citlivější než většinová společnost. Ať už šlo o výtvarníky v dobách totality, písničkáře 60. a 70. let, nebo dnešní street-artové výpovědi – všude tam, kde se už nemůže mluvit, mluví za nás umění. Od počátku devadesátých let pořádáme výstavy, koncerty a besedy. Navazujeme tím na tajná setkávání v době komunistické totality. Rádi bychom pokračovali i nadále – ve snaze „léčit společnost Komenským“, jak naše aktivity výstižně pojmenovala dlouholetá šéfredaktorka časopisu Sanquis, paní Irena Jirků. 

Je něco, čeho byste chtěl v rámci filantropie a umění ještě dosáhnout? 

Jak jsem již zmínil, jedním z našich samostatných nakladatelských projektů bylo vydání Labyrintu světa a ráje srdce. Tato alegorie má význam nejen v uměleckém kontextu, ale oslovuje i dnešního čtenáře jako naléhavá výzva k zamyšlení. V Komenského díle nacházím inspiraci a možný klíč k řešení současných problémů světa. Právě proto mě hluboce zaujalo ztvárnění Labyrintu výtvarníkem Miroslavem Huptychem, který jej převedl do podoby koláže ve čtrnácti obrazech. Stejně jako jsem v minulosti cestoval po světě s výstavou Orbis Pictus PLAY, rád bych nyní podobným způsobem představil veřejnosti i Huptychovo dílo — jako výtvarnou výpravu Komenského myšlenkovým světem.